G.U.A.R.D.- 4.kapitola

4. ledna 2017 v 10:00 | Venea |  G.U.A.R.D.- kapitoly
4.kapitola

Erik

Sen


Erik slyšel hlasy kolem. Šum hlasů. Něco jako když jste v obchodním centru. Neslyšíte konkrétní rozhovory, ale prostě... šum.
Cítil, že zas někde leží. Připomínalo mu to postel v Místnosti Ničeho. Zamžoural. Oslepilo ho oslnivé světlo. Že by přeci jen v té Místnosti Ničeho zůstal? Ne. Když přivykl více tomu jasnému světlu, zjistil, že to je jen světlo lampičky. Byl v nějaké jiné místnosti. Vzduch provoněný desinfekcí štípal do nosu. Bíly nábytek, stěny i povlečení mu napovídalo, kde je. Vedle něho byla kapačka. Ta mu to velmi jasně napověděla. Viděl kolem sebe siluety lidí. Byli oblečeni v bílých nebo zelenomodrých pláštích. A v rohu uviděl ženu, kterou dobře znal. Ale nebyl si jistý odkud. Nemohl si vzpomenout.
"Tep i dech je v pořádku. Otevřel oči. Přišel k vědomí." Oznamoval jeden, který se nad ním skláněl a střídavě tiskl svoje prsty k tepnám na dlaních a krku.
"Mohu se na něj podívat?" Slyšel ustaraný a rozrušený hlas, který mu přišel velmi známý.
"Ano."
Slyšel zvuk blížících se podpatků až k jeho posteli.
"Eriku?" Sklonila se k němu žena. "Eriku, slyšíš mě?" Náhle jí poznal. Byla to jeho matka.
Mami? Chtěl říci, ale nebyl toho schopen. Jen otevřel pusu a vyšel z něh chraptivý zvuk. Žena sepnula starostlivě rty a prohlížela si ho. Viděl, že v očích se jí lesknou...slzy.
Proč brečí? Však jsem tady! Proč pláče?
"Eriku, proč jsi to udělal?" Ptala se jeho matka, která už neudržela slzy.
Co jsem udělal? To že jsem se vrátil? Je to snad špatně?
"Proč jsi to udělal?!" Zopakovala svojí otázku, tentokrát mezi vzlyky.
"Paní, možná byste měla svého syna nechat odpočinout a-" snažil se jí zastavit jeden z doktorů.
"Proč jsi se chtěl zabít? Eriku, udělala jsem snad něco špatně? Je chyba ve mě, že jsi se chtěl zabít? Proč jsi to udělal?!!" Ovládala se, aby nekřičela tolik nahlas, jak by chtěla a byla schopna. Erik byl zmatený. Nevzpomínal si přesně, co dělal. Byl na autobusové zastávce, to je to jediné, co si pamatoval. Proč by se ho na něco takového ptala?
"Paní, Váš syn přežil, ale je jistě vysílen. Za pár minut je stejně konec návštěvních hodin, měla byste přijít zítra, kdy bude moct, doufejme, mluvit."
Po několika minutách, plné dalších vzlyků a přemlouvání Erikova matka opustila nemocniční místnost. A Erik, plný rozpolcených myšlenek a zmatku v hlavě usnul.

"Tak co, Eriku, jak se ti líbilo být zpátky na Zemi?" Slyšel Věštcův hlas. Viděl, že jsou někde jinde než v nemocniční místnosti, ale že jsou v jeho škole. Byl šíleně zmatený.
"Co se to sakra děje?!" Nevydržel to a vybuchl. "Hrajete si se mnou jak s loutkou nebo co?! Nechcete mi to aspoň trochu vysvětlit?!"
Věštcovy rty měly lehký, sympatický, klidný úsměv.
"Prosím?" Dodal Erik trochu klidněji.
"Odkud bys chtěl, abych začal, chlapče?"
"Jak to mám vědět, když si připadám, že nic nevím?" Řekl chlapec hlasem značící beznaděj.
"Odpusť. Nejen to, že jsem ti věci neobjasnil dříve, ale tvou nevědomost v nemocnici. Víš, jak jsem ti v Místnosti Ničeho pověděl, že si vše budeš pamatovat? Když tvá mysl přišla ze Země do Kondrakaru, stala se menší chyba a ztratily se tvé vzpomínky na poslední chvíle, co jsi na Zemi prožíval. Na autobusové zastávce jsi se po několika hodinách probral a dorazil jsi, velmi vyčerpaně, domů. Nikdo doma nebyl a z toho všeho, co se stalo na zastávce, plus nepočítám věci, co sis celkově prožil, jsi přestal mít chuť existovat a cítil ses bez naděje. Netoužil jsi po ničem jiném než být pryč, daleko od tvého světa, lidí, bolesti a nekončícího zoufalství. Nebudu to popisovat dlouho, chlapče, usmyslel sis, že spácháš sebevraždu. Napsal jsi krátkou zprávu své matce, že to už nezvládáš a ať je šťastná bez tebe. Vzal jsi lahvičku plnou prášků a alkohol, kterým jsi všechny prášky, co byly v lahvičce zapil. A že těch prášků bylo. Teprve pak jsi se ocitl v Kondrakaru a Místnosti Ničeho."
Erik stál s otevřenou pusou. Při Věštcově vyprávění si mlhavě vzpomínal. Na tu hořkou chuť v ústech, na ten tíživý pocit v hrudi, pocit, že mu samými myšlenkami a zároveň prázdnem pukne hlava.
Nezmohl se na nic, aby se Věštce zeptal, nebo aby něco řekl.

"Víš, chlapče, to co jsi prožil, jsi musel prožít. Každá bytost má dar existovat, aby mohla prožít lekce, které jsou jí uděleny. Dokud neakceptuješ věci, které se staly, budeš žít do konce svého současného života v beznaději a utrpení. Sebevražda není východisko. Vše je jen v mysli, chlapče. I přes skutečnosti, které se děly a dějí je nejdůležitější nepřestat bojovat a neztrácet naději. Nehledě na to, že sebevražda má špatné následky nejen ve tvém okolí, ale i v tvých budoucích životech. Ale teď tu nejsem od toho, abych ti vykládal smysl života. Jsem tu od toho, abych ti vysvětlil jiné věci. Bedlivě poslouchej, protože tímto momentem tě zasvěcuji do věcí spoustě lidem ukrytých. Právě tímto momentem to začíná být zajímavé. Mám pro tebe i úkol. Ale ten ti povím až po tom všem."
 

G.U.A.R.D.- 3.kapitola

31. prosince 2016 v 10:00 | Venea |  G.U.A.R.D.- kapitoly
3.kapitola

Věštec

Nové Strážkyně


Věštec tázavě zvedl obočí.
"Jedna z dívek již má sklony k nadpřirozeným schopnostem."
Na Věštcově tváři se ukázaly nepatrné vrásky starostí.
Bez Srdce Kondrakaru a bez mého odstartování událostí by ani jedna z nich neměla nic takového projevovat. Však je jen na mně, kdo bude mít tyto schopnosti. Sám to určuji. Ledaže... přemítal v duchu Věštec.
"To nevadí, i minule byly menší problémy se Strážkyněmi. Vzpomínáš? Ukázalo se šest vhodných adeptek místo pěti. Myslím, že to je asi nějaká tradice, že se vždy vyskytnou nepatrné komplikace."
Při slově 'nepatrné' se bytosti zúžily zorničky do tenkých čárek.
"Jak myslíte, pane." Zamumlala nakonec pod vousky a odstoupila od místa, kde celou dobu stála.
Za ní byla stěna. Více hladká a více lesklá než ostatní. Skoro to vypadalo, že je vyrobena z vody nebo ze skla. Věštec se koncem svého prstu dotkl této stěny a v rychlosti načrtl jakýsi symbol. Stěna se začala loupat a odhalovala obraz. Obraz pěti dívek.
Bedlivě si je prohlédl.
Dívka vlevo, na kraji, měla přímý, rebelský pohled. Světle hnědé vlasy, po stranách téměř vyholené, nahoře delší a upravené, aby trčely, vypadaly spíše jako účes pro kluka, než-li pro holku. A upnuté džíny, místy roztrhané, nebo ozdobené spínacími špendlíky, stejně tak jako džínová vesta a triko s potisky a nápisy, také nevypadaly zcela pro jemné dívky.
Uši jí zdobily piercingy, na rtech měla lehký, trochu šibalský úsměv. Z jejích světle hnědých očí sršela jistota, odhodlání, energie a cílevědomost.
Věštec se nemohl ubránit úsměvu. Přímo z ní sršelo, jaký živel by byl pro ni charakteristický.
Vedle této dívky stála další, zhruba o půl hlavy menší než ona punkerka. Špinavě blonďaté vlasy rozděleny od čela na dvě strany, jí spadaly na ramena. Věštec měl pocit, že její světle modré až šedé oči se dívají hluboko do duše, že ho čtou skoro jako knihu. Sympatický, jemný úsměv k ní dokonale seděl. Byla oblečena všedně, člověk by si jí na ulici nejspíš skoro nevšiml, šedá myška.
Avšak když jí sledoval pozorněji, bylo z ní cítit něco neobyčejného.
Dívka uprostřed dosahovala nejmenší výšky ze všech přítomných. Jediná z nich se usmívala nejzářivěji, vypadalo to skoro, jako by se vesele smála. Oči, přimhouřené od smíchu, připomínaly azurové nebe. Velmi světlé, objemné vlasy stočené do loken a ofina, která sahala k obočí, jí přidávaly na roztomilosti.
A aby toho nebylo málo, její roztomilost podtrhávaly podkolenky, krajková sukýnka s mašličkami a halenka pastelových barev.
Vedle této roztomilé lolitky stála čtvrtá dívka. Zelené oči byly zahaleny tajemstvím a její postoj vypadal na první pohled, že si nenechá nic líbit. Věštec však vycítil, že je to veliká přetvářka. Oči nelžou. Nikdy.
Oblečena do nejmódnějšího značkového oblečení a nosem mírně nahoru, i to nezamaskovalo, jak si na primadonu jen hraje. U ostatních vypadalo, že si na nic nehrají a jsou sami sebou. U této se to říci nedalo. Věštec si povzdechl, snad ji ostatní přijmou mezi sebe.
Konec této skupinky uzavírala pátá dívka. Vypadala buďto zmateně, nejistě, vystrašeně nebo vše dohromady. Černé vlasy sestřižené do krátkého účesu jí lemovaly obličej. Patka jí dodávala osobitý vzhled. Volná, černá mikina, místy dost ošoupaná a mírně proděravělá, na ní visela jako pytel. I kalhoty, co měla byly tmavé.. Co na ní bylo jiné, od všech lidí, co Věštec viděl, byly její oči.
"Takže, toto jsou ony." Zašeptal Věštec, spíše pro sebe.
"Ano Věštče." Přikývla bytost.
"Která z nich má ty sklony?" Zeptal se, aniž by se na bytost podíval.
"Cožpak to není jasné, pane? Ta poslední, oděna v tmavém. Myslela jsem, že to bude poznat z jejích očí, pane."
"Takže jen usuzujete, že může mít i jiné schopnosti, díky očím, co má?"
"Ne, pane. Ačkoliv, usuzovali jsme tak, ze začátku. Nakonec se i projevily."
"Jak?"
"Chtěla zapálit svíčku, pane. Byla psychicky rozrušená. Když škrtla zápalkou, nepovedlo se jí to, ovšem z dlaně a prstů jí vzplanul její vlastní oheň. Spíše karmínové barvy."
"Kde chtěla zapálit tu svíčku?"
"Na hřbitově, pane."
Věštec se dál neptal. Všechny informace, co se dozvídal skládal v hlavě jako puzzle. Všichni o něm říkali, že je vševědoucí. A ve své podstatě ano. Ale někdy se stalo, že některé věci se k němu dostávaly jinými cestami, než běžným věděním. Někdy se, kupodivu, musel věci dovídat.
"Pane." Vyrušila ho z přemýšlení bytost, tentokrát jiná, který neslyšně vklouzla do místnosti.
"Ano?" Zeptal se nepřekvapeně Věštec.
"Je čas toho hocha poslat zpět na Zem. Doktoři ho zvládli přivést k životu."
"Dobrá tedy." Přikývl.

G.U.A.R.D.- 2.kapitola

30. prosince 2016 v 11:00 | Venea |  G.U.A.R.D.- kapitoly
2.kapitola

Erik

Místnost Ničeho

"Věštec?" Zopakoval.
"Ano, Věštec. Ale neboj se, nejsem nějaká kartářka, jak to vyzní. Jsem v čele Kondrakaru. Pevnosti uprostřed nekonečna, plná harmonie, ve které se nyní nacházíš. Bohužel nebudeš moct ocenit její krásu, protože jsi v Místnosti Ničeho."
Chlapec, co ležel se snažil pobrat všechny informace, co mu byly sděleny. Nemohl se ovšem zbavit pocitu, že to nějak nepobírá.
"V Místnosti...Ničeho?"
"Přesně tak."
"Je toto skutečné?" Zeptal se nakonec.
"To je vskutku dobrá otázka. Je to natolik skutečné, jak moc tomu věříš."
"Je těžké tomu uvěřit."
"Opravdu? A i přesto tomu věříš. Jinak by sis teď se mnou nepovídal."
Erik zamrkal. Měl spoustu otázek a zároveň v hlavě otupující prázdno.
"Omlouvám se, že nebudu moci si s tebou povídat déle. Jen potřebuji vědět pár tvých vzpomínek. Ne, neboj, nemusíš mi je vyprávět, netvař se tak. Stačí jen, když mi dovolíš dotknout se tvých spánků. Mohu?... Děkuji."
Chvíli se Věštec skláněl k posteli, ve které Erik ležel a konečky prstů se dotýkal spánků na jeho hlavě. Bylo to uklidňující.
"Děkuji. Budou se hodit k dalšímu vyvozování faktů. Ohledně čeho? To ti nepovím. Nebo, alespoň ne dnes. Na oplátku ti daruji toto."
Věštec si odhrnul rukávy, a přiložil své dlaně na Erikovy ruce. Od ramenou po zápěstí se mu formovaly tmavé čáry, spirály, tvary různých tlouštěk, tvarů, a rozměrů. Hoch se na to udiveně díval. Pohltilo ho při tom příjemné teplo.
Když Věštec dokončil své dílo, Erik by se nebál označit, že to je tetování.
"Ne, hochu, vyvedu tě z omylu. Tetování to opravdu není."
Ten chlap mi čte myšlenky?
"Ano, chlapče. Slyším je." Usmál se Věštec. "Víš proč to není tetování?" Vytáhl z ničeho nic nožík a bodl ho do dlaně.
"Au!" Zaúpěl Erik a chytl si dlaň, ze které mu kapala krev na peřinu. Ukřivděně a nechápavě se podíval na Věštce.
"Skus se nebránit té bolesti a přijmout ji. Přijmout ji jako přirozenou věc. Uklidni se. Soustřeď se jen na to místo kde tě to bolí, na nic jiného. Tak. A teď svojí nezraněnou rukou přejeď dlaní po svém 'tetování' a mysli jen a jen na to, jak se ta rána zaceluje a jak ta ruka bude vypadat zas zdravě… vidíš?"
Erik tak učinil a nestačil se divit. Pod jeho dlaní se jeho 'tetování' rozsvěcelo matným čirým světlem, smývalo se a formovalo do jakési světélkující kuličky. Výsledkem bylo, že měl paži bez oněch tvarů (onoho 'tetování'), ovšem v dlani, kterou si přejel paži držel tmavou svítivou kuličku čehosi. Cítil, jakoby to ani nebyla věc, jen teplo zformované do něčeho velikosti hopíku.
"Teď tu kuličku přilož na své zranění." Poradil Věštcův hlas. Chlapec poslechl. Bolest se nahrazovala úlevou a chlad teplem. Viděl, jak světélkující...cosi, se vrací zpět ránou a do paže se rozlévá a vystupuje opět tmavá barva tvořící obrazce.
"Vidíš? Tohle není jen tetování. I když se to tak na první pohled může zdát."
"Je to... úžasné." Zašeptal, stále udiveně Erik. "Znamená to, že můžu léčit?"
"Jen drobná zranění. Ale to zjistíš časem sám, co svedeš vyléčit a co ne."
"I tak... máma mě asi zabije, že mám tetování, nebo 'něco jako tetování'. Už tak jí vadí ten piercing, co mám v obočí."
"Nu, chlapče, ohledně toho zabití si nebuď tak jistý. Není totiž ještě jisté, jestli jsi vůbec žiješ."
"Jak to myslíte?"
"Tak jak to říkám. Momentálně je tvé tělo na Zemi v nemocnici. Nejsi tu tělem, jsi tu myslí. Doktoři se tě snaží přivést k životu, ale není jisté, že se jim to povede. Je to také důvod, proč jsi v Místnosti Ničeho. Kdyby se jim to nepodařilo, budeš moct vidět Kondrakar, jak doopravdy vypadá. A buďto bychom tě poslali na druhou stranu nekonečna, za dalšími, nebo bys tu mohl zůstat, jak by rozhodla rada. Ovšem, když se to doktorům povede, vrátíš se zpět na Zem. Vzpomínky samozřejmě nezapomeneš a zůstanou."
Věštec se vzdálil od Erikovy postele.
"Počkejte, znamená to snad-"
"Už žádné otázky, Eriku," řekl důrazněji Věštec, vzdalující se od postele, na které chlapec ležel.
"Zanedlouho se rozhodne. Teď jen zavři oči a odpočívej."
A opravdu. Jen co to Věštec dořekl, Erikovi se začaly oči neovladatelně klížit. Dlouho tomu nedokázal vzdorovat a během chvíle usnul.

"Našli jsme je, Věštče." Řekla bytost, když Věštec vstoupil do místnosti. Rysy v jejím obličeji se podobaly spíše nějaké kočkovité šelmě, ovšem jinak ta bytost působila vcelku lidsky.
Místnost jako taková byla z mramoru- sloupy, podlaha, strop, to vše bylo lesklé, hladké a zbarvené do fialovo-tyrkysova. Stejně, či podobně, jako jiné místnosti a haly v Kondrakaru.
"Výborně," pochválil ji Věštec, "ukaž mi je."
"Předtím, než je spatříte, pane, je zde menší problém."
 


G.U.A.R.D.- 1.kapitola

21. prosince 2016 v 10:09 | Venea |  G.U.A.R.D.- kapitoly
1.kapitola

Erik

Autobus


"Eriku, já ti říkám, něco není v pohodě."
"Říkáš to jako novinku. Copak někdy něco předtím v pohodě bylo?" Uchechtl se Erik.
"Myslím to vážně!" Ohradil se Dominik, dobrý kamarád již zmiňovaného chlapce.
Oba dva byli sedmnáctiletí teenageři chodící na gymnázium. Erik byl vyššího vzrůstu, ale jeho kamarád Dominik byl i přesto vyšší.
"Včera ráno, když jsem šel na bus, tak..." odmlčel se Dominik.
Chvilku oba mlčeli. Erik napjatý tím, co mu kamarád řekne, Dominik proto, jak to všechno zformulovat.
"...tak se něco divného stalo."
"No to by mě nenapadlo, hele. Tos mě teda překvapil. A co se stalo konkrétněji bys mi říct náááhodou nechtěl, že?" Rýpl Erik do Dominika.
"Hej! Bylo to fakt divný. Nevím jak to popsat... prostě...
Normálně by bylo šero a lampy na zastávce by svítily. Jenže byla tma. A ani lampy nesvítily. A normálně... by tam čekalo víc lidí, včera tam byl jen takovej divnej týpek, nevim, kolik mu mohlo bejt, ale starší než my určitě. No a tak jsem si chtěl zapálit cígo, abych tu strašně nepřátelskou, nevlídnou, stresující atmosféru nějak nevnímal. Stačí mi škola, žejo.
Jenže když jsem cvakl zapalovačem, hořel vyloženě rudým světlem, oheň se sám reguloval, dělal si co chtěl. Jako by do něj foukal vítr, jenže žádnej nevál. A ten oheň směřoval k tomu týpkovi. Když jsem si zapálil a poprvý vtáhl a vydechl, bylo mi trochu líp, ale jen na chvilku. Tak jsem udělal pár kroků k tomu týpkovi a... on měl úplně červený oči. Nemyslím jako by nespal celou noc nebo tak, ale jako když já mám hnědý a ty modrý, von měl prostě červený. Ptal se mě, jestli je běžný takhle tvořit oheň z krabičky. Zmátlo mě to, pochopitelně, tak jsem řekl, že to prostě je vlastnost zapalovačů. A on na to, jestli existují i krabičky na vodu, nebo na vzduch. Byl fakt divnej.
Z tý tmy kolem se vynořil autobus a jak k němu ten týpek vykročil, málem ho zajel... ta tma byla fakt hustá a hnusná, to ti povim. Jsem ho chytil za límec, aby stál, aby ho ten bus nepřejel... Když jsem se ho dotkl... bylo to děsivý. Jako bych držel led, byl strašně studenej, až mrazivej. Bolela mě z toho pak ruka. Usmál se na mě a projel mnou mráz až do kostí. Poděkoval mi a řek' mi, že...jak to říkal... jo, že na řadě budu já. Že nějaká osoba blízko mě tím hodně ztratí i získá a že... to co získá, tak je pro toho týpka, co mi to říkal, hodně cenný. Že ať si dávám pozor, abych se nespálil. Když se usmál a nastoupil do toho busu, a já za ním, protože tim busem jezdim normálně do školy, žejo, tak tam nebyl. Prostě ten týpek zmizel. Ta tma taky, bylo normálně šero a lampy pak normálně svítily. Ale ta bolest v tý ruce a ta tíha tý atmosféry...to jsem cítil ještě nějakou dobu..."
Když Dominik domluvil, jeho hnědé vlasy mu spadaly do obličeje. To snad aby Erik neviděl ten strach, co vysloveně sršil z jeho oříškově hnědých očí. Ta vzpomínka byla tak čerstvá, tak děsivá. Nedokázal to pochopit.
"Máš pravdu, že je to divný." Přikývl pomalu Erik. Jeho azurové, jasné oči nepřestávaly zkoumat jeho kamaráda. Viděl na něm, jak je z toho vedle. Jak se snaží neklepat. Jak se snaží zamaskovat to, že má strach.
Chvíli seděli mlčky vedle sebe. Oba přemítali, co to mohlo znamenat. Tmavovlasý teenager chtěl svého vystrašeného kamaráda povzbudit.
"Hele, dějí se divný věci. Dneska se to nestalo, ne?"
"Ne, nestalo..."
"Tak vidíš" Usmál se Erik. "A zítra taky ne. Prostě, je to pryč, je to za tebou. Teď je důležité, že jsme teď a tady. Jsem rád, žes mi to řekl. Očividně tě to ještě...děsí."
"Máš pravdu." Pousmál se Dominik. "Ale i tak. Nešel bys se mnou na zastávku? Měli bysme jít domů"
Erik přikývl, zvedli se z lavičky na které doteď seděli a šli.
Na zastávce nesvítila světla. Erik si řekl, že to je trochu zvláštní, ale nebude paranoidní. Když byli u cedule s jízdním řádem, nemohl se zbavit tíživého pocitu v hrudi. Jakoby měl mezi plícemi cihlu a bolelo ho dýchat. Tak moc ho to tížilo. Sakra, co se to...?
Během okamžiku je obklopila tma. Hustá černá temnota. Erikovi se chtělo křičet, ale nedokázal vydat ani hlásku. Měl pocit, že nedokáže nikomu věřit, cítil se tak slabý a bezbranný...
Ne, řekl si v duchu. "Dominiku?!" Zavolal, aby se ujistil, že je vedle něho.
Jeho hlas byl slabý a tak jeho zvolání do tmy byl pouhý šepot. Cítil ho vedle sebe, jak se od hlavy dolů klepe, viděl rozostřeně jeho obličej, jeho oči se dívaly neznámo kam, pootevřená ústa v bolestné křeči nic neříkala. Vypadal šokovaně, odevzdaně, skoro, jakoby neslyšně trpěl a brečel.
"Dominiku, nepoddávej se tomu!" Zařval Erik co nejvíc jak mohl. Z krku mu vyšel zas jen šepot, ale věděl, že ho kamarád slyší. Ovšem si nebyl jist, jestli vnímá.
Cítil, jak slábne, jak má málo energie. Slyšel blížící se kola, nejspíše autobusu.
"Dominiku! Za chvíli to bude v pořádku! Prosím, nepoddávej se...to-mu..." Slábl mu hlas. Poslední slova nebyla téměř slyšet. Viděl, jak se Dominikovi podlamují kolena. Autobus se blížil. Viděl, jak se Dominik v neslyšném výkřiku a vyvalenýma očima strachem, lapaje po dechu, skácel z kraje obrubníku na silnici. Takhle ho autobus zajede. Blížil se.
"Dominiku, vstávej!!!" Zakřičel z posledních sil. Spadl na kolena. Zvuk přijíždějícího autobusu byl čím dál víc hlasitější. Chtěl kamaráda popadnout a odvléct ho, ale nedokázal se pohnout. Byl tak slabý, připadal si jak přilepený k zemi.
Chtěl na něj zas zavolat, ale neměl sílu. A co víc, bylo už pozdě. Autobus se ani nenamáhal zastavit na zastávce, projel ji a pod jeho koly bylo slyšet zapraskání, chabé zaskučení a červená stopa z kol se obtiskávala dál na silnici, po trati, kudy autobus jel. Erik si všiml letmo řidiče. Jeho pronikavých, rudých očí si nešlo nevšimnout. Stejně jako jeho lesknoucích se zubů v děsivém úšklebku.
"Byl na řadě." Odezíral z jeho úst, ještě než se mu ztratil z očí. Cítil, jako by mu srdcem proběhla bolest až do hlavy a konečku prstů.
V kaluži krve leželo bezvládné tělo. Tma se rozplynula, v lampách se zamihotalo světlo, které celou tu nepěknou scenérii osvítilo.
Sám se z kolenou svalil na zem celým tělem. Byl vysílený. Pak ztratil vědomí.

Když se probral, necítil nic jako fyzickou bolest, ležel na jakémsi lůžku, měkkém, vyhřátém, pohodlném.
Podíval se kolem sebe a viděl jen do daleka se rozpínající bílo.
Kde to jsem? Co se to...!
"Vítej, Eriku." Uslyšel vlídný hlas. Z bílé prázdnoty se vynořila postava v tyrkysovém hávu. Na hlavě, oholené dohola měla osoba vytetované jakési symboly, co Erik neznal.
"Kdo-kdo jste?" Vykoktal ze sebe a snažil se posadit.
"Klidně lež, chlapče," usmál se muž. "Jsem Věštec."

Co u mě budete moct číst?

14. prosince 2016 v 15:20 | Venea |  Informace
Milé, úžasné bytosti^^
Mám pro vás jakousi novinu, informaci, se kterou se s vámi dnes a tady podělím.
Mám v plánu psát fanfikci. Konkrétně ze světa W.I.T.C.H.
Postavy budou převážně mnou smyšlené, budu pouze využívat toho světa, i když ne zcela.

Proč byste ji měli číst?

Jen tak pro info, lidstvo.

2. prosince 2016 v 15:43 | Venea |  Informace
Zdravím všechny báječné stvoření, co si toto teď čtou.
Jen tak pro info. Proč nepíšu a tak.
Řekněme, že prokrastinace je elegantní slovo. Spíš je to jakási lenost smíchaná s bezmocí a špatnými náladami.
Respektive, odkládám všechny věci na co nejpozději, až to začíná praskat ve švech (což se už teď děje) a tak nějak nic nestíhám, i když bych měla všechno stíhat v pohodě.
Škola, hudební nástroj (takové dvě největší a řekněme nejtíživější věci na seznamu)... pak je tu rodina a kamarádi, což teď ode mně zní dost hnusně, ale ty vlastně zanedbávám, protože se snažím zmatečně soustředit na všechno a hlavně na tu školu a kroužek...
Vím, že kdybych si to nějak zorganizovala, možná by mi to šlo lépe, ale jak se znám, tak to, co si zorganizuji také odkládám, nedbaje toho, že jsem měla nějaké plány. A pak si to vyčítám. A pak mám na nic náladu. A pak vše dělám zmatečně... a tak dále a tak dále, furt dokola.

Takže se vám chci omluvit, že jsem byla tak strašně neaktivní, ale věřte, že nejste jediní, koho jsem takto zanedbávala.
Mám rozepsanou básničku, tak snad se k ní nějak dokopu a dopíšu jí, byla by to vcelku škoda, začínala se mi i líbit.

Děkuju, že jste komentovali, fakt jste úžasní. Promiňte, že to tak není i z mé strany, ale fakt mě to neuvěřitelně vysává a to už i tak si přijdu dost vyšťavená.

Rozhodně sem něco někdy publikuju, jen zatím nevím přesně kdy. Doufám, že se máte dobře... ^^

Nedokončená představa

23. října 2016 v 8:00 | Venea |  Básničky
Chtěla bych tě líbat něžně,
s kapkami čistého deště,
hřát tvé drobné křehké tělo,
v obětí, co trvalo by věčně.

Nevím, zda by se to smělo,
ale ať by se cokoliv dělo,
jen na trávě sedmikrásky,
by věděly, jak v ten čas hřmělo.

Pohladila bych ti vlásky,
nedělala bych si vrásky,
i přes chladnné kapky z nebe,
bych tě hřála vlnou lásky.

Cítím, jak jsem vedle z tebe,
jak necítím samu sebe,
jak tvé ruce se mě drží,
...už mi asi j*be.

Z tvých očí cosi srší,
jsme venku a stále prší,
už protahovat se mi to nechce,
a ikdyž motýlci v břiše křičí-
-políbím tě lehce.

Rty na rty dopadnou měkce,
nikdy jsme si nebyly tak blíž,
ani jedna nemá myšlenky, že nechce.

Líbáme se dravěji a ty víš,
že je to real, že nesníš,
a ignorujem cizí zvuk kroků,
je to tak dravé, že mě snad sníš.

Dotýkám se tvých krásných boků,
co se vždy líbily mému oku,
a v obětí tě silně svírám,
nikdy jsem nepotkala tak dokonalou holku.

Do rytmu polibků s námi kývám,
takové pocity často nemívám,
obě chceme víc a víc,
realitu nevnímám.

Nevím přesně, co je rub a co líc,
chci od tebe všechno, ale nemusím mít nic,
koušu tě na krk, slyším tiché vzdechy,
pocity neznaj' hranic,

Tvé nádechy, výdechy,
slzy, polibky,...- symboly útěchy,

____
ano, nedokončila jsem to.

Propast

16. října 2016 v 8:00 | Venea |  Básničky
Propast je hluboká,
avšak dosáhnu na dno,
nejsem v něm schoulená,
i když je chladno.

Našla jsem tam ve tmě žebřík,
po kterém nahoru lezu,
ukázal mi ho kolibřík,
je trochu vratký a s trochou rezu.

Avšak věřím, že propast se prohloubit dá,
ale doufám, že mé budoucí já to nepozná.

Hřejivější zima

9. října 2016 v 8:00 | Venea |  Básničky
Jedna z mé starší tvorby, původně napsané pro Yuki

Nenapadlo by mě,
že se mi to stane,
že i v tak kruté zimě,
jsou city vítané.

Jeden pohled na tebe,
a hned jsem věděla,
že někdo, tam shora, z nebe,
seslal na zem anděla.

Tvé oči... tvůj pohled,
začal mě vevnitř spalovat,
a celkově tvůj vzhled...
říká se tomu od prvního pohledu milovat?

Čas plynul, ale touha zůstala,
začalo jaro hřejivé.
Tuhá zima již ustala,
však nejen počasí je jiné.

Tolik věcí jsem se dozvěděla,
zjistila, že podobní si jsme,
jako bych o tobě už někdy věděla...
Na otázání lásky v nás, odhodlala jsem se.

Nejsem anděl, jak ty.
Nemám překrásnou tvář.
Nemám nebeské aspekty,
však v srdci mám dvakrát tak větší zář.

Tak pověz mi... proč?
Proč jsi s jiným andělem,
co má temnotu v duši?
Proč vybíráš jen tělem?
Jen proto, že JÍ to více sluší?

Proč s nevinnou tváří,
jsi mé srdce roztrhal?
A ukradenou záři,
do svého srdce, pro tu dívku, dal?

Proč jsi měl na rtech úsměv,
když mi srdce začlo krvácet,
když mi z plic šel bolestný řev,
Když teplo se začlo vytrácet? ...

Kvůli bolesti v sobě,
můžu v myšlenkách jen,
vracet se z pět k tobě.
Ve skutečnosti jsi tak vzdálený... jsi jen sen.

Kvůli bolesti uvnitř,
můžu jen sledovat,
jak tebe JEJÍ temnota zevnitř,
ti nedovolí se radovat...
a postupně zhasíná ukradené světlo.

Vše bylo tak bolesné... stalo se to náhlo,
zima byla hřejivější, než letošní jaro.

Večerní/noční proud myšlenek

4. října 2016 v 23:40 | Venea |  Deníček
Zdravím všechny bytosti, co si toto čtou.
Tak a je to tu- první deníčkový článek. Proud myšlenek. Sra*ky v mé hlavě napsané na internet.
Předem chci říct, nijak jsem si tento článek nerozvrhla ani nad ním nijak víc nepřemýšlela, prostě během pár minut jsem si sedla k počítači a začala psát. Proto kdyby tento článek byl nesmyslný, skákal by od tématu k tématu k jinému tématu, obsahoval by vulgární, slangové či jakkoliv "špatná" slova a vyjádření, a byl zdlouhavý... tak ano, to je tak napůl jeho účel.
Proto vás žádám, pokud si nechcete tento článek přečíst celý, nebo alespoň nějakou část, tak ho prostě nekomentujte.
Děkuji.

Kam dál