G.U.A.R.D.- 1.kapitola

21. prosince 2016 v 10:09 | Venea |  G.U.A.R.D.- kapitoly
1.kapitola

Erik

Autobus


"Eriku, já ti říkám, něco není v pohodě."
"Říkáš to jako novinku. Copak někdy něco předtím v pohodě bylo?" Uchechtl se Erik.
"Myslím to vážně!" Ohradil se Dominik, dobrý kamarád již zmiňovaného chlapce.
Oba dva byli sedmnáctiletí teenageři chodící na gymnázium. Erik byl vyššího vzrůstu, ale jeho kamarád Dominik byl i přesto vyšší.
"Včera ráno, když jsem šel na bus, tak..." odmlčel se Dominik.
Chvilku oba mlčeli. Erik napjatý tím, co mu kamarád řekne, Dominik proto, jak to všechno zformulovat.
"...tak se něco divného stalo."
"No to by mě nenapadlo, hele. Tos mě teda překvapil. A co se stalo konkrétněji bys mi říct náááhodou nechtěl, že?" Rýpl Erik do Dominika.
"Hej! Bylo to fakt divný. Nevím jak to popsat... prostě...
Normálně by bylo šero a lampy na zastávce by svítily. Jenže byla tma. A ani lampy nesvítily. A normálně... by tam čekalo víc lidí, včera tam byl jen takovej divnej týpek, nevim, kolik mu mohlo bejt, ale starší než my určitě. No a tak jsem si chtěl zapálit cígo, abych tu strašně nepřátelskou, nevlídnou, stresující atmosféru nějak nevnímal. Stačí mi škola, žejo.
Jenže když jsem cvakl zapalovačem, hořel vyloženě rudým světlem, oheň se sám reguloval, dělal si co chtěl. Jako by do něj foukal vítr, jenže žádnej nevál. A ten oheň směřoval k tomu týpkovi. Když jsem si zapálil a poprvý vtáhl a vydechl, bylo mi trochu líp, ale jen na chvilku. Tak jsem udělal pár kroků k tomu týpkovi a... on měl úplně červený oči. Nemyslím jako by nespal celou noc nebo tak, ale jako když já mám hnědý a ty modrý, von měl prostě červený. Ptal se mě, jestli je běžný takhle tvořit oheň z krabičky. Zmátlo mě to, pochopitelně, tak jsem řekl, že to prostě je vlastnost zapalovačů. A on na to, jestli existují i krabičky na vodu, nebo na vzduch. Byl fakt divnej.
Z tý tmy kolem se vynořil autobus a jak k němu ten týpek vykročil, málem ho zajel... ta tma byla fakt hustá a hnusná, to ti povim. Jsem ho chytil za límec, aby stál, aby ho ten bus nepřejel... Když jsem se ho dotkl... bylo to děsivý. Jako bych držel led, byl strašně studenej, až mrazivej. Bolela mě z toho pak ruka. Usmál se na mě a projel mnou mráz až do kostí. Poděkoval mi a řek' mi, že...jak to říkal... jo, že na řadě budu já. Že nějaká osoba blízko mě tím hodně ztratí i získá a že... to co získá, tak je pro toho týpka, co mi to říkal, hodně cenný. Že ať si dávám pozor, abych se nespálil. Když se usmál a nastoupil do toho busu, a já za ním, protože tim busem jezdim normálně do školy, žejo, tak tam nebyl. Prostě ten týpek zmizel. Ta tma taky, bylo normálně šero a lampy pak normálně svítily. Ale ta bolest v tý ruce a ta tíha tý atmosféry...to jsem cítil ještě nějakou dobu..."
Když Dominik domluvil, jeho hnědé vlasy mu spadaly do obličeje. To snad aby Erik neviděl ten strach, co vysloveně sršil z jeho oříškově hnědých očí. Ta vzpomínka byla tak čerstvá, tak děsivá. Nedokázal to pochopit.
"Máš pravdu, že je to divný." Přikývl pomalu Erik. Jeho azurové, jasné oči nepřestávaly zkoumat jeho kamaráda. Viděl na něm, jak je z toho vedle. Jak se snaží neklepat. Jak se snaží zamaskovat to, že má strach.
Chvíli seděli mlčky vedle sebe. Oba přemítali, co to mohlo znamenat. Tmavovlasý teenager chtěl svého vystrašeného kamaráda povzbudit.
"Hele, dějí se divný věci. Dneska se to nestalo, ne?"
"Ne, nestalo..."
"Tak vidíš" Usmál se Erik. "A zítra taky ne. Prostě, je to pryč, je to za tebou. Teď je důležité, že jsme teď a tady. Jsem rád, žes mi to řekl. Očividně tě to ještě...děsí."
"Máš pravdu." Pousmál se Dominik. "Ale i tak. Nešel bys se mnou na zastávku? Měli bysme jít domů"
Erik přikývl, zvedli se z lavičky na které doteď seděli a šli.
Na zastávce nesvítila světla. Erik si řekl, že to je trochu zvláštní, ale nebude paranoidní. Když byli u cedule s jízdním řádem, nemohl se zbavit tíživého pocitu v hrudi. Jakoby měl mezi plícemi cihlu a bolelo ho dýchat. Tak moc ho to tížilo. Sakra, co se to...?
Během okamžiku je obklopila tma. Hustá černá temnota. Erikovi se chtělo křičet, ale nedokázal vydat ani hlásku. Měl pocit, že nedokáže nikomu věřit, cítil se tak slabý a bezbranný...
Ne, řekl si v duchu. "Dominiku?!" Zavolal, aby se ujistil, že je vedle něho.
Jeho hlas byl slabý a tak jeho zvolání do tmy byl pouhý šepot. Cítil ho vedle sebe, jak se od hlavy dolů klepe, viděl rozostřeně jeho obličej, jeho oči se dívaly neznámo kam, pootevřená ústa v bolestné křeči nic neříkala. Vypadal šokovaně, odevzdaně, skoro, jakoby neslyšně trpěl a brečel.
"Dominiku, nepoddávej se tomu!" Zařval Erik co nejvíc jak mohl. Z krku mu vyšel zas jen šepot, ale věděl, že ho kamarád slyší. Ovšem si nebyl jist, jestli vnímá.
Cítil, jak slábne, jak má málo energie. Slyšel blížící se kola, nejspíše autobusu.
"Dominiku! Za chvíli to bude v pořádku! Prosím, nepoddávej se...to-mu..." Slábl mu hlas. Poslední slova nebyla téměř slyšet. Viděl, jak se Dominikovi podlamují kolena. Autobus se blížil. Viděl, jak se Dominik v neslyšném výkřiku a vyvalenýma očima strachem, lapaje po dechu, skácel z kraje obrubníku na silnici. Takhle ho autobus zajede. Blížil se.
"Dominiku, vstávej!!!" Zakřičel z posledních sil. Spadl na kolena. Zvuk přijíždějícího autobusu byl čím dál víc hlasitější. Chtěl kamaráda popadnout a odvléct ho, ale nedokázal se pohnout. Byl tak slabý, připadal si jak přilepený k zemi.
Chtěl na něj zas zavolat, ale neměl sílu. A co víc, bylo už pozdě. Autobus se ani nenamáhal zastavit na zastávce, projel ji a pod jeho koly bylo slyšet zapraskání, chabé zaskučení a červená stopa z kol se obtiskávala dál na silnici, po trati, kudy autobus jel. Erik si všiml letmo řidiče. Jeho pronikavých, rudých očí si nešlo nevšimnout. Stejně jako jeho lesknoucích se zubů v děsivém úšklebku.
"Byl na řadě." Odezíral z jeho úst, ještě než se mu ztratil z očí. Cítil, jako by mu srdcem proběhla bolest až do hlavy a konečku prstů.
V kaluži krve leželo bezvládné tělo. Tma se rozplynula, v lampách se zamihotalo světlo, které celou tu nepěknou scenérii osvítilo.
Sám se z kolenou svalil na zem celým tělem. Byl vysílený. Pak ztratil vědomí.

Když se probral, necítil nic jako fyzickou bolest, ležel na jakémsi lůžku, měkkém, vyhřátém, pohodlném.
Podíval se kolem sebe a viděl jen do daleka se rozpínající bílo.
Kde to jsem? Co se to...!
"Vítej, Eriku." Uslyšel vlídný hlas. Z bílé prázdnoty se vynořila postava v tyrkysovém hávu. Na hlavě, oholené dohola měla osoba vytetované jakési symboly, co Erik neznal.
"Kdo-kdo jste?" Vykoktal ze sebe a snažil se posadit.
"Klidně lež, chlapče," usmál se muž. "Jsem Věštec."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Přečetl/a jsi článek celý?

Ano
Jen část
Ne

Komentáře

1 Nemessis Nemessis | Web | 23. prosince 2016 v 22:00 | Reagovat

Nádherné

2 Wek Wek | Web | 23. prosince 2016 v 23:01 | Reagovat

Tak to nechápu :D I když tam jsou dvě...potencionálně čtyři nějaké postavy, i tak se v nich ztrácím :D Zemřel ten, co měl tu divnou příhodu nebo jeho kamarád? :D

3 Venea Venea | Web | 24. prosince 2016 v 0:12 | Reagovat

[2]: Ten, co měl divnou příhodu byl zajetý autobusem (Dominik), jeho kamarád (Erik) se jen zhroutil na chodníku
:D

4 Venea Venea | Web | 24. prosince 2016 v 0:12 | Reagovat

[1]: Děkuji^^

5 anonym-real anonym-real | Web | 24. prosince 2016 v 15:31 | Reagovat

Veľmi pekne spracované

6 Venea Venea | Web | 25. prosince 2016 v 18:56 | Reagovat

[5]: Děkuji moc

7 Nemessis Nemessis | Web | 2. ledna 2017 v 0:22 | Reagovat

[4]: Nemáš za co

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama