G.U.A.R.D.- 4.kapitola

4. ledna 2017 v 10:00 | Venea |  G.U.A.R.D.- kapitoly
4.kapitola

Erik

Sen


Erik slyšel hlasy kolem. Šum hlasů. Něco jako když jste v obchodním centru. Neslyšíte konkrétní rozhovory, ale prostě... šum.
Cítil, že zas někde leží. Připomínalo mu to postel v Místnosti Ničeho. Zamžoural. Oslepilo ho oslnivé světlo. Že by přeci jen v té Místnosti Ničeho zůstal? Ne. Když přivykl více tomu jasnému světlu, zjistil, že to je jen světlo lampičky. Byl v nějaké jiné místnosti. Vzduch provoněný desinfekcí štípal do nosu. Bíly nábytek, stěny i povlečení mu napovídalo, kde je. Vedle něho byla kapačka. Ta mu to velmi jasně napověděla. Viděl kolem sebe siluety lidí. Byli oblečeni v bílých nebo zelenomodrých pláštích. A v rohu uviděl ženu, kterou dobře znal. Ale nebyl si jistý odkud. Nemohl si vzpomenout.
"Tep i dech je v pořádku. Otevřel oči. Přišel k vědomí." Oznamoval jeden, který se nad ním skláněl a střídavě tiskl svoje prsty k tepnám na dlaních a krku.
"Mohu se na něj podívat?" Slyšel ustaraný a rozrušený hlas, který mu přišel velmi známý.
"Ano."
Slyšel zvuk blížících se podpatků až k jeho posteli.
"Eriku?" Sklonila se k němu žena. "Eriku, slyšíš mě?" Náhle jí poznal. Byla to jeho matka.
Mami? Chtěl říci, ale nebyl toho schopen. Jen otevřel pusu a vyšel z něh chraptivý zvuk. Žena sepnula starostlivě rty a prohlížela si ho. Viděl, že v očích se jí lesknou...slzy.
Proč brečí? Však jsem tady! Proč pláče?
"Eriku, proč jsi to udělal?" Ptala se jeho matka, která už neudržela slzy.
Co jsem udělal? To že jsem se vrátil? Je to snad špatně?
"Proč jsi to udělal?!" Zopakovala svojí otázku, tentokrát mezi vzlyky.
"Paní, možná byste měla svého syna nechat odpočinout a-" snažil se jí zastavit jeden z doktorů.
"Proč jsi se chtěl zabít? Eriku, udělala jsem snad něco špatně? Je chyba ve mě, že jsi se chtěl zabít? Proč jsi to udělal?!!" Ovládala se, aby nekřičela tolik nahlas, jak by chtěla a byla schopna. Erik byl zmatený. Nevzpomínal si přesně, co dělal. Byl na autobusové zastávce, to je to jediné, co si pamatoval. Proč by se ho na něco takového ptala?
"Paní, Váš syn přežil, ale je jistě vysílen. Za pár minut je stejně konec návštěvních hodin, měla byste přijít zítra, kdy bude moct, doufejme, mluvit."
Po několika minutách, plné dalších vzlyků a přemlouvání Erikova matka opustila nemocniční místnost. A Erik, plný rozpolcených myšlenek a zmatku v hlavě usnul.

"Tak co, Eriku, jak se ti líbilo být zpátky na Zemi?" Slyšel Věštcův hlas. Viděl, že jsou někde jinde než v nemocniční místnosti, ale že jsou v jeho škole. Byl šíleně zmatený.
"Co se to sakra děje?!" Nevydržel to a vybuchl. "Hrajete si se mnou jak s loutkou nebo co?! Nechcete mi to aspoň trochu vysvětlit?!"
Věštcovy rty měly lehký, sympatický, klidný úsměv.
"Prosím?" Dodal Erik trochu klidněji.
"Odkud bys chtěl, abych začal, chlapče?"
"Jak to mám vědět, když si připadám, že nic nevím?" Řekl chlapec hlasem značící beznaděj.
"Odpusť. Nejen to, že jsem ti věci neobjasnil dříve, ale tvou nevědomost v nemocnici. Víš, jak jsem ti v Místnosti Ničeho pověděl, že si vše budeš pamatovat? Když tvá mysl přišla ze Země do Kondrakaru, stala se menší chyba a ztratily se tvé vzpomínky na poslední chvíle, co jsi na Zemi prožíval. Na autobusové zastávce jsi se po několika hodinách probral a dorazil jsi, velmi vyčerpaně, domů. Nikdo doma nebyl a z toho všeho, co se stalo na zastávce, plus nepočítám věci, co sis celkově prožil, jsi přestal mít chuť existovat a cítil ses bez naděje. Netoužil jsi po ničem jiném než být pryč, daleko od tvého světa, lidí, bolesti a nekončícího zoufalství. Nebudu to popisovat dlouho, chlapče, usmyslel sis, že spácháš sebevraždu. Napsal jsi krátkou zprávu své matce, že to už nezvládáš a ať je šťastná bez tebe. Vzal jsi lahvičku plnou prášků a alkohol, kterým jsi všechny prášky, co byly v lahvičce zapil. A že těch prášků bylo. Teprve pak jsi se ocitl v Kondrakaru a Místnosti Ničeho."
Erik stál s otevřenou pusou. Při Věštcově vyprávění si mlhavě vzpomínal. Na tu hořkou chuť v ústech, na ten tíživý pocit v hrudi, pocit, že mu samými myšlenkami a zároveň prázdnem pukne hlava.
Nezmohl se na nic, aby se Věštce zeptal, nebo aby něco řekl.

"Víš, chlapče, to co jsi prožil, jsi musel prožít. Každá bytost má dar existovat, aby mohla prožít lekce, které jsou jí uděleny. Dokud neakceptuješ věci, které se staly, budeš žít do konce svého současného života v beznaději a utrpení. Sebevražda není východisko. Vše je jen v mysli, chlapče. I přes skutečnosti, které se děly a dějí je nejdůležitější nepřestat bojovat a neztrácet naději. Nehledě na to, že sebevražda má špatné následky nejen ve tvém okolí, ale i v tvých budoucích životech. Ale teď tu nejsem od toho, abych ti vykládal smysl života. Jsem tu od toho, abych ti vysvětlil jiné věci. Bedlivě poslouchej, protože tímto momentem tě zasvěcuji do věcí spoustě lidem ukrytých. Právě tímto momentem to začíná být zajímavé. Mám pro tebe i úkol. Ale ten ti povím až po tom všem."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl/a jsi tu?

Klik ^^ 100% (110)

Komentáře

1 Wek Wek | Web | 7. ledna 2017 v 12:27 | Reagovat

Další naprosto skvělý díl! :3 Na začátku jsem si říkala, co to ta jeho máma mele? :D Ale až po vysvětlení mi došlo, co vůbec udělal...pak jsem to pochopila :D Asi bych z toho byla taky "na prášky" kdyby mi dítě málem umřelo a já nevěděla proč...:D

2 TomkoO TomkoO | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 14:31 | Reagovat

Máte spoustu zajímavých článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama